Richarde, jsi úplně prvním přihlášeným borcem na extrémní závod Adrenalin Challenge Race 2020. Jak se na něj už nyní těšíš a co Tě k přihlášce motivovalo a vedlo?

První říkáš? Vidíš, to ani nevím. Kdyby se to projevilo i na případném umístění, tak bych se vůbec nezlobil. (rozesměje se) No, shodou okolností mám dnes vylíhnutiny a do dneška jsem prakticky nevěděl, že jsem přihlášený (vlastně jako každý rok). Přihlásil mě táta a dal mi závod jako dárek. Letos jsem ale poprvé popravdě nevěděl, jestli mám tátu oslavovat, nebo ho proklínat.

 

Přes Vánoce jsem si totiž naplánoval pohodu a klid a ten plán se mi podařilo poctivě dodržet. Myslím, že v jednu chvíli to mohlo vypadat tak, že jsem zákeřným způsobem přirostl k posteli. No, co si budem. Na váze se to celkem projevilo, ale o to větší mám teď motivaci, abych se dal co nejrychleji dohromady, protože ten závod rozhodně není žádná sranda. Naštěstí mám celkem důsledné trenéry, takže to snad půjde samo. Kdybych ale řekl, že se netěším, tak bych dozajista lhal. (usměje se)

 

Ty se závodu nezúčastníš úplně poprvé. Co Tě na závodu nejvíc uchvátilo a natolik se zalíbilo, že se ho účastníš opětovně?

Pravda, letos to bude potřetí. Co mě nejvíc uchvátilo? Asi ten stav a proces poznávání sebe samého. Ten závod byl pro mě zatím pokaždé jiný, ale vždy jsem si při něm sáhnul na pomyslné dno, nebo možná dokonce i za něj. Teprve při něm jsem si uvědomil, jak moc zvláštní stvoření člověk je a k čemu všemu jsme schopní přemluvit svá těla, přestože se snaží, někdy úspěšně, protestovat. Absolvoval jsem například i takové ty závody, které se svým pojmenováním inspirovaly v antickém Řecku, ale nelíbily se mi z jednoho prostého důvodu.

 

Ty závody jsou jednoduše monotónní. Člověk zkrátka jen běží a občas přijde nějaká překážka, kterou buď zdolá, nebo se vykoupí nějakým fyzickým „trestem“. Navíc se na předních příčkách umisťují borci, kteří třeba úplně nejsou v překonávání překážek tak zdatní, ale zkrátka jim to běhá. Tím nechci říct, že bych se chtěl pasovat do role nějakého favorita a už vůbec nechci shazovat význam těchto závodů, protože ve finále je jedno, proč člověk ten závod absolvuje a jestli ho vyhraje nebo skončí až úplně poslední. Ze všeho nejdůležitější je, že se hýbeme a máme radost z pohybu a z překonávání sebe samotných - a díky tomu pomáháme utvářet komunitu lidí, v rámci níž tuhle radost můžeme sdílet.

 

Chtěl jsem tím ale říct, že Adrenalin Challenge Race je zkrátka úplně jinde, co se týká pojetí. Člověk musí prokázat určitou všestrannost, co se týká sportovních dovedností, ať už se jedná o plavání, jízdu na kole, lezení, orientaci v prostoru atp. Ze všeho nejvíc však musí být člověk dobře fyzicky připravený a psychicky odolný. Ten závod zkrátka nezvládne každý - a tím mi asi nejvíc imponuje a budí ve mně pokoru a respekt vůči všem, kteří se o to již pokusili, byť třeba i neúspěšně, nebo to teprve hodlají zkusit.

 

Jaké disciplíny jsou pro Tebe největším lákadlem?

Tak nejvíc se těším asi na ferratu, paddleboard a skok do pendlu. Jo a vlastně ještě na běh po Pastýřské stěně. Jsou tam totiž parádní výhledy do okolí. Jasně, je to závod, člověk by se neměl kochat, ale když Vás chytne křeč a musíte se na chvíli zastavit, tak Vám takový pěkný panorama to utrpení alespoň trochu zpříjemní.

 

A co je pro Tebe naopak trochu strašákem, jestli něco takového v závodu vůbec je?

Strašák asi ani ne. Jako jo, u extreme traversu má cukaturu konečníku každej soudnej člověk, ale ve finále to není tak hrozné. Když tak ale přemýšlím... Ne, že by to byl strašák, ale je to asi nejnepříjemnější část závodu. Ta nastává v prvních deseti až dvaceti minutách hned po úvodním plavání, kdy vylezete z vody, která má cca 12 °C a musíte se rychle převlíknout, nasednout na kolo a po 500 metrech šlapat do nepříjemnýho krpálu. Ono se to zdá jednoduché, ale když člověk vyleze z vody, tak je tou zimou totálně zmagořenej, chvíli se motá a hlavně je ztuhlej, takže taková primitivní věc, jako je třeba oblíknutí trička, se zdá být na chvíli nemožná. Je to zkrátka situace, na kterou se snad asi nedá ani připravit.

 

Jak často Ty sám sportuješ a co Tě nejvíc baví? Jaký sport provozuješ nejčastěji?

No, já jsem zhruba ještě před pěti kily hrávával hokej, ale vzhledem k tomu, že mi po osmnácti letech neměl co dát a bylo pro mě vždycky důležitější vzdělání, tak jsem s ním skončil. Potom jsem začal studovat na FTVS UK studijní program Tělesná výchova a sport se zaměřením na vzdělávání, v rámci nějž se specializuji na Aktivity v přírodě. No a přes APčka jsem se dostal k lezení, vysokohorské turistice, lyžování, cyklistice, kanoistice atd.

 

V loňském roce jsem si ale na stará kolena řekl, že mi je tolik, kolik mi je, a že bych v aktivním (profesionálním) sportu ještě rád něčeho dosáhnul. Takže jsem začal dělat akrobatický rokenrol. Je to možná trochu paradox - od hokeje k tanci - člověk by si myslel, že to spolu absolutně nemůže souviset, a také, že to až na pár detailů spolu moc nesouvisí, ale je to to, co mě momentálně baví a co mě naplňuje. Jsem hrozně moc rád a vděčný za to, že mi manželé Kolbovi dali šanci a vzali mě v tolika letech pod sebe a že mám suprovou taneční partnerku, se kterou jsme si parádně sedli (ahoj Kačko, pozn.).

 

Navíc vedle ní vždycky tak trochu omládnu, protože je o dekádu mladší a výrazně hezčí, než já. Abych se ale dostal k Tvojí otázce. Trénuji, tedy vlastně trénujeme, čtyřikrát týdně a snažím se tomu dávat všechno. Je toho sice ještě hodně, co se musím naučit, ale mám cíl a jdu si za ním. A hokej? Ten už si chodím zahrát jenom pro „žízeň“, protože jedině tak z něj můžu mít radost.

 

Kolik adrenalinových závodů máš již ve své kariéře za sebou a jaké jsi v nich slavil úspěchy? Kterého umístění si nejvíc ceníš?

Přesné číslo Ti asi nedokážu úplně říct, ale ať už se jednalo o jakýkoliv závod, tak jsem za největší úspěch považoval především to, že jsem přežil a zvládl to až do konce. Kdybych měl ale přeci jenom něco vypíchnout, tak jsem se před dvěma lety zúčastnil jednoho toho antického závodu v Polsku, a přestože jsem na něj vůbec netrénoval, tak jsem skončil 87. z cca 4 000 lidí. Tak asi toho si cením nejvíc. Jinak u těchto závodů nějakému umístění nepřikládám takovou váhu, protože se vždycky snažím o to, abych si ho užil. Možná to je proto, že jsem ještě žádný takový závod nevyhrál, ale kdo ví? Třeba se to letos v Děčíně změní. (úsměv)

 

Foto: Jiří Knejp/Archiv Richarda Sukoviče